Co potřebuje dítě k tomu, aby vyrůstalo zdárně?

Musí být uspokojovány jeho základní psychologické potřeby. Dítě musí mít pocit bezpečí. Je to jistota, že svět, v němž žije, mu nebude ubližovat a že je pro ně přehledný. Ví, kde co je, co smí a co nesmí, a tomu rozumí. To mu také dovoluje, aby se zdárně rozvíjelo. K pocitu bezpečí patří i dobré vztahy mezi - pro dítě důležitými - dospělými. Když jsou například rodiče nezaměstnaní nebo pokud se rozvádějí, když nevycházejí rodiče s babičkou, na dítě to má vliv. A to i tehdy, když dospělí svoje problémy před dítětem neřeší.

O psychických potřebách dítěte píší ve své knize Psychická deprivace v dětství Langmeier a Matějček (1968):

potřeba přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě - dítě potřebuje být podněcováno, stimulováno v oblasti zrakové, sluchové, hmatové atd. Potřebuje kolem sebe nejen různé hračky, pěkné prostředí, ale i lidi, kteří se s ním mazlí, usmívají se na ně. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj - jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj naopak narušují a zpomalují,
navazující potřeba na předchozí je pro dítě mít kolem sebe smysluplný svět, tj. určitou stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm,
potřeby citové, emoční a to především potřeba trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k dalším členům rodiny, později vrstevníkům, což vystupuje do popředí zvláště ve školním věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a dívkami apod.,
potřeba sociální úzce souvisí s citovou, kdy si dítě v interakci s okolím postupně uvědomuje své „já", vytváří si své sebevědomí, sebepojetí, svou identitu, což se dotváří ve věku dospívání. Každý má potřebu být přijímán a někam patřit - do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenství - a mít tam alespoň přijatelnou roli a pozici.

Řada dětí má velké problémy proto, že mu dospělí bezpečí neposkytují. Mají své starosti, pracují, chtějí se realizovat, neumějí to. Dokud jde všechno dobře, na výchovu a problémy s ní spojené moc nemyslíme. Jsou rodiče, kteří své děti vychovali, ani nevědí jak. A jsou jiní, kteří se výchovou zabývali neustále, zvlášť výchovnými problémy, dělali jednu chybu za druhou a nevycházeli ze starostí. Při neúspěchu ve výchově se jako rodiče často cítíme dotčeni, neuvažujeme objektivně a snažíme se místo příčiny hledat viníka. Zpravidla otec najde vinu na matce, matka na otci a oba společně na babičce, která dítě rozmazluje – zkrátka „na někom“, nikoli „v něčem“.

Nejhorší jsou ve výchově extrémy. Jeden je, že dítě nesmí rozhodnout o ničem, druhý, že dítěti dáváme najevo, že s námi může rozhodovat o všem, vyrušíme rozdíl mezi rozhodováním a částečně i zodpovědností dítěte a dospělého. To také není dobře z hlediska vývoje dítěte. S dětí pak vychováváme malé tyrany. Mohu být s dítětem velký kamarád, ale když dojde na „lámání chleba“, tak nemůže mít žádná situace dva „velitele“.

Člověk se svobodě a volnosti musí učit. Když je dítě malé, je na nás absolutně závislé. Od závislosti by mělo směřovat k nezávislosti, ale představa, že se to naučí samo tím, že mu dáme absolutní volnost, je určitě nepřijatelná. My ho vedeme ke svobodě a zároveň ho učíme, jak se svobodou zacházet. V tomto procesu musí být přítomny dva aspekty: vychovatel, který dítě vede a zároveň jej vnímá, sleduje jeho potřeby a vychází mu vstříc.

Naším cílem je vychovávat děti, které budou v osmnácti letech soběstačné a plně schopné žít mezi ostatními zodpovědným způsobem. Abychom tohoto cíle dosáhli, měla by svoboda a práva dětí růst spolu s povinnostmi a zodpovědností v souladu s jejich vývojem a schopnostmi.